Jan Vilém Rajner
GYMNÁZIUM HLADNOV A JAZYKOVÁ ŠKOLA S PRÁVEM STÁTNÍ JAZYKOVÉ ZKOUŠKY OSTRAVA

Slavnostní ceremonie vyhodnocení proběhla v Centru PANT v pátek 11. 10. 2019 slavnostní vyhlášení cen XI. ročníku EUSTORY. Ceny předal herec Ondřej Malý, režisérka Marta Nováková a předseda spolku PANT Petr Pánek.

Úvod

Od dětství jsem si kladl otázku, jaký život měli rodiče mého otce a kým byli. Poznal jsem totiž jen rodiče matky, rodiče ze strany otce jsem již nezažil. Velice mě mrzelo, že jsem se s nimi nemohl vidět, proto jsem svým rodičům (hlavně otci) často kladl otázky, co dělali, jak se měli, kde pracovali. Samozřejmě to byly dotazy, které byly přiměřené mému věku a intelektu. Zjistil jsem, že moje babička Vlasta Vlasáková byla herečka a že po ní byla a stále je pojmenovaná ulice v Ostravě-Hrabůvce. Velice se mi to líbilo a byl jsem na ni pyšný. Jelikož jsem byl vždy extrovert a mluvil jsem hlasitě, často mě lidé okřikovali, abych se ztišil, já jsem jim vždy opáčil, že za to nemohu, jelikož mám hlas po babičce, která byla herečkou a na chvíli jsem se ztišil. O mém dědečkovi Vilému Reinerovi jsem se dozvěděl, že to byl moc šikovný lékař. Tatínek říkal, že byl chytrý a vzdělaný a uměl hodně jazyků. Úplně mě to rozzářilo. K dědečkovi, kterého jsem nepoznal, jsem začal hodně vzhlížet. Říkal jsem si, že když můj tatínek, vzdělaný a chytrý člověk, něco takového řekne, tak to musel být moc inteligentní pán, a dokonce můj dědeček! Občas za námi chodila teta Nina. Společně jsme se bavili a často diskutovali tak, jak to v rodinách bývá, rodinná témata. Tetičku jsem měl vždy ve velké úctě a obdivoval jsem, kolik si toho (nejen z rodinných dějin) pamatuje. Vyprávěla nám o mých předcích. Pamatuji si matně, že má tetička v roce 2006 dokonce uspořádala rodinné setkání v Terezíně a nechala vytvořit skleněnou pamětní desku se jmény mých příbuzných, kteří zemřeli v koncentračních táborech. Pamětní deska byla umístěna v terezínských kasematech. Já si bohužel z této události pamatuji jen slavnostní oběd a jak jsme si s nějakým mým vzdáleně příbuzným klukem hráli.

Zjistil jsem taky, že byla o mém prastrýci Josefu Reinerovi napsána kniha Člověk proti tmě. Byl jsem nadšený. Dost jsem se s tím na prvním stupni chlubil u učitelského sboru. Knihu jsem si tehdy ovšem jenom prolistoval. Přesto jsem si kladl další a další otázky, až jsem se zeptal otce, jestli neměl ten Josef nějaké děti. Otec mi odpověděl, že měl Jiřího a Borise. Boris byl nemocný a předčasně zemřel. Jirka že žije, ale bohužel o něm už dlouho nic neví, protože na něj ztratil kontakt. Uviděl jsem v tom příležitost něco dokázat a probudil se ve mně zvídavý klukovský zájem. Pokusil jsem se svého strýce najít. A tak jsem konal a v dubnu 2011 jsem vyhledal jeho adresu na internetu a napsal jsem mu e-mail. Čas plynul, s každým příchodem tety Niny jsem začínal více a více poznávat své prarodiče. A s každou informací můj obdiv vzrůstal. Postupem času jsem začínal pokládat složitější otázky, na které již nebyly tak snadné odpovědi. Když jsem dočetl knihu o Josefu Reinerovi, začínal můj fanatický zájem o rodinu postupně opadat a začínal jsem obdivovat kouzla úchvatného vesmíru a astrofyziky. Vše se ovšem začalo měnit ke konci školního roku 2017/2018. To jsem vyprávěl panu učiteli dějepisu o naší rodině a jejím původu. Pana učitele Vonáška to zaujalo a doporučil mi, že by nebylo špatné napsat nějakou práci. Ovšem největším zlomem bylo, vedle vyprávění tety Niny, objevení krabice s nápisem “Děda” na chalupě, která se nachází v Krásné pod Krásnou v oblasti Beskyd. Našel jsem ji v komoře, které říkáme „myšinec“. V krabici se nacházelo dohromady kolem 1000 různých dokumentů a fotografií. Tento objev byl posledním významným podnětem k sepsání práce.  Zpočátku bych se rád věnoval tomu, z jaké rodiny budoucí lékař Vilém Reiner pocházel a dějinným událostem, které ovlivnily svět, ve kterém můj děda žil. Ovlivnila ho nějak první světová válka? Co ho přimělo k tomu, aby se stal lékařem? Jak si rozuměl se svými rodiči? Jak vypadal jeho další život po smrti rodičů? Jaké měl vztahy se svými sourozenci? Jak a kde prožil druhou světovou válku? Jak vypadal jeho život jako profesionálního lékaře a v období existence komunistického Československa? Jak vnímal pád komunismu v ČSR? Nejen na všechny výše uvedené otázky bych se rád pokusil odpovědět. 

Zpočátku jsem čerpal hlavně z korespondence, kterou obdržel Vilém Reiner nebo sám adresoval svému bratrovi Josefu Reinerovi. Dále jsem využil nalezené dokumenty z krabice – různá potvrzení státních úřadů, oficiální doklady (vysvědčení, lékařský diplom, potvrzení o odboji za druhé světové války, smlouvy o bytech). Cenné informace jsem také získal z fondů Archivu města Ostravy a Národního archivu Praha-Chodovec a Zemského archivu v Opavě nebo také z literatury. Jako velice důležité se mi ovšem jeví i rozhovory, které jsem vedl s rodinnými příslušníky, od nichž jsem se dozvěděl věci, které bych z oficiálních dokumentů nikdy nevyčetl. Nejdůkladněji jsem zpovídal tetu Ninu Pavelčíkovou (1939) a otce Jana Rajnera (1953). S Ninou Pavelčíkovou jsem probíral židovskou tématiku, její vlastní vzpomínky a to, co ji sdělila její matka Frieda-Milada (1909-1985) strýcové Vilém (1912-1997) a Josef Reinerovi (1918-1990). Od mého otce Jana Rajnera jsem se usilovně snažil získat jeho vlastní vzpomínky na otce. Dále také to, na co sám Vilém vzpomínal, jaké hodnoty uznával a jak byl vnímán svým okolím. Jiřího Reinera na to, co se dozvěděl od svého otce a jak si vzpomíná na Viléma. Na totéž jsem se vyptával příbuzné mé babičky Vlasty Vlasákové, Vlasty Koudelové. Našel jsem také kopie dvou dopisů psaných rodiči Viléma, blahopřejný telegram jeho otce a poslední dopis Vilémovy matky dceři Friedě před odjezdem transportu do Terezína. Pátral jsem i na internetových stránkách, kde jsem získané informace porovnával a doplňoval s tím, co jsem zjistil z psaných dokumentů. Podařilo se mi také najít několik předmětů, které se po dědovi zachovaly (zapalovač, odznak s jeho vlastními iniciálami, přenosné hodiny a jiné).

Prohlédněte si celou práci